Nebeská brána

Myslel jsem si že svět znám
a nebudu tu nikdy sám,
našla jsi mne,ne já tebe,
dnes však samota mne zebe.
Tenkrát v létě měl jsem chtít,
za ruku tě navždy vzít,
byl to pouze okamžik,
kdy ten řidič na nás blik,
pak už přišla velká rána,
vše bylo jak černá vrána,
zhroutil se mi celý svět,
do té doby krásný jako růže květ.
Probuzení na tom lůžku,
kdy proklínal jsem tě můj bůžku,
proč mi musel někdo říct,
že už nejde zpět nic vzít,
slza je teď přítel můj,
já chci tě tady lásko stůj co stůj.
Černou barvu měl jsem rád,
teď ji nechci vůbec znát.
Na tvou rakev dívám se
a žalem tady zmítám se,
dnes kvítí na cestu ti musím dát
a snažím se i trochu smát,
při vzpomínkách, když jsi tady ještě byla,
když jsi se mnou s láskou život žila,
plný štěstí,smíchu snad,
teď jen smutek na mne pad.
Nebeskou bránu už anděl otvírá ti
o nadpozemském ráji povídá ti,
tam jen tvoje duše celá patří,
to jen čistý člověk pouze spatří.
Musíš počkat lásko na ten den,
kdy opět za ruku mne vem
a ukončí se můj smutný sen,
jak se spolu milovat chcem,
tak nechť je ti dnes lehká zem.
Přemýšlím,proč jsem tu zůstal sám,
najednou pod sebou v potoce vodu mám
a píšu tuto báseň Vám.
Musíte mi všichni odpustit,
toho,čeho se chci dopustit,
ale nejde ji jen tak navždy opustit.
Hrozně moc ji miluji
a každou chvíli bez ní lituji!
Měl bych mít radost z našeho společného rána
a tak i proto na mě čeká nebeská brána.
Vezmu si,co dal mi bůh,
vypařím se jako vzduch,
snad to všichni pochopí,
až se tělo mé na dně řeky potopí,
budu možná chvíli sám,
než vstoupím tam do těch bran,
pak už budem lásko pouze spolu,
přelezeme každou strastí horu,
čas už nevstoupí mezi nás,
pouze štěstí pohltí to krásné zas.
Kdo poznal lásku všechno tohle zná,
každá bolest malá se zdá.
Musím jenom zavřít oči,
když svět se náhle začne točit,
najednou to bude mít rychlý spád,
věčně budu pouze spát
a proto chci Vám tímto radu dát...
,,Buď jaký jsi a žij život i sám to je úděl tvůj,
nevstupuj do těch bran prožij si naplno ten svůj".