Svítání

Ležím tu v zákopu,
mráz trhá kůži.
Prsty mi zčernaly,
oči se klíží.

Prokletej šrapnel,
co zabloudil k nám.
Četa je na hadry,
zbyl jsem tu sám.

Noc je zde chladná,
vzduch ostrej jak břit.
Řeže mě do plic,
už nechte mě jít.

Něco jsem zaslechl,
je to jak sen.
Někdo to přežil.
Hned drápu se ven.

Plazím se po zemi,
obracím těla.
Někde je přítel,
tak zoufale volá.

V půlnočním tichu
se ozývá smích.
Pak zazněla rána,
už nesnesl žít.

Krutá je samota,
když tě smrt líbá.
Počítám hvězdy
a přítel se dívá.

Usnul jsem v bolestech,
strachu a pokání.
Když jsem se probudil,
začalo svítání.

Ze tmy tu zbyly
jen ďáblovy stíny.
Hákové kříže
bez pocitu viny.

Brodí se krví
a mrtvých se nebojí,
sbírají trofeje
svědčící o boji.

Sklání se nade mnou,
zuby už cení.
Víra a naděje
v hořkost se mění.

Marností života
ubit a zrazen.
Závlačka granátu
dopadla na zem...