Člověčenství mé

Do nebe má zlost,
studem se peklu upíši
a křivá minulost
pak smrt mou uspíší.
Meč si svou cestu srdcem našel
bláhový, kdo věří v potěchu,
a místo zpěvu zbyl jen černý kašel,
a první nádech bez vzdechu.
Být strůjcem spanilého oře,
být kupkou na palouku vzňatou
být Evy zádumčivá hoře
být svatozáří šarlatově zlatou.
Mám výběr; člověkem se stát,
v podpaží knihu a lásku směsici
pak na pahorku Everestu stát
či pokořit svou hrdost měsíci.
Krok v ruce, a hluboký mít žal,
že srdce dusí a blesky prýští ven
a ráno přát si, by smutek nezůstal
a v pěsti držet dětinský svůj sen.
Andělem být, a nést svůj úděl těžký,
nebo se v kapku rosy proměnit,
a za rozbřesku hladit vrchol Sněžky,
vědět, že zas má smysl žít.