Vodník

Na statné hrázi okolo rybníka
za svitu měsíce, souhvězdí tisíc
já jdouce kolem spatřil jsem vodníka
v hladině za ním koupal se měsíc

V zeleném kabátci s žabkami v kapsách
svým zvláštním stínem uspával vřes
z dlouhého šosu pomalu v kapkách
stékala voda na vlhkou mez

A z jeho dýmky vznášel se obláček
který svým dýmem skrýval mu hlavu
na zemi ležel cínový vojáček
a hlásal cosi o válečném stavu

V kožených botách nohy mu čvachtaly
a smutným tónem broukal si pro sebe
nešťastné myšlenky srdce mu hlodaly
s podivnou nadějí díval se na nebe

A já jsem potichu dokráčel k němu
svým smutným hlasem potichu pozdravil
řekl mi „posaď se, přiznám se k všemu“
když jsem se před ním u hráze zastavil

Začal mi vyprávět o dívce krásné
podobné andělu s bílými křídly
hezčí než svit jitřenky jasné
hezčí než všechny tančící víly

Jedině s ní byl chvíli šťastný
když byli spolu srdce jim zpívala
jedině s ní byl život krásný
když se mu s láskou do očí dívala

Teď v smutném kabátci na nebe hleděl
vzpomínky na ni, na jeho lásku
řekl mi „Víš, kdybych tak věděl,
zda znovu spatřím mou čistou krásku“

A já jsem seděl, neschopen slova
mé srdce řvalo bušíce do žeber
snad bylo osudem slyšeti znova
to, co se stalo v mé rakvi hřebem.