O Popelce

Po plese zbyl tu střevíček
a kam zmizela ta co ho nosí?
Vosk zvolna kape ze svíček,
princ královnu teď prosí.

Ta jež tu botku obuje,
ta bude ženou mojí,
královna prince hubuje,
trochu se snachy bojí.

Každé druhé by mohl být,
co když děvečka ze stáje,
obloudí tvůj chtivý cit,
a láska synu slepá je!

I kdyby byla děvečkou,
přesto k ní láskou hořím,
já udělám z ní ženu svou,
rozdíly třídní zbořím.

Jak myslíš synu, rozum máš,
dle vůle své teď konej,
však podvodu se uhlídáš,
když oblečeš si livrej.

Sám s botou chodit musíš
a všude v našem království,
ji krásným dívkám zkusíš,
co přinese to - jen bůh ví.

Princ dal se tedy na cestu,
vzal si půl páru střevíců,
hledá dál svou nevěstu,
už dlouhých osm měsíců.

Nenajde snad milou svou?
Už poslední statek zbývá,
náhody pro to tady jsou,
že se v nich kouzlo skrývá.

Dvě dcery spolu s macechou,
zkusili střevíc bez úspěchu,
kde máte další dceru svou?
proč? To je náhle spěchu.

Popelka někde přebírá si,
má práce v domě dost,
co popel ale skrývá krásy,
všiml si jen vzácný host.

Střevíc, světe div se, padne,
jak jsi to jenom provedla?
Tajnosti náhle nemá žádné,
prince si s sebou odvedla.

Dobro a pravda zvítězily,
nemějte děti vůbec strach,
měly dost naděje i síly,
ne v životě - jen v pohádkách!