hadrová panenka - Osvětim

Ruce, co jen tak vlají ve větru,
a bříško vycpané slámou,
úsměv mi navěky vyšili do tváří
kostěnými knoflíky.
Ruce, co jen tak vlají ve větru,
ty, co se tak snadno zlámou,
ve lněných šatičkách klopýtám zkroušeně
po cestě vystlané hřebíky.

Tělo, co kdosi si sešil z hadříků,
a místo srdce rudý střep,
nikdy se nedozvím, co by mě potkalo,
kdyby mě měli raději.
Tělo, co kdosi sešil z hadříků,
a věčná touha po křídlech,
bytí, co páchne; bytí, co tak smrdí
touhou po ztracené naději.

Kůže mi vybledla z dlouhých dnů od deště,
život, ten vidím jen temně,
všichni mě míjejí a nikdo s nezeptá,
jakou to cítím ztrátu.
Kůže mi vybledla z dlouhých dnů od deště,
a nikdo mě nehladí jemně,
jsem jen hadrová panenka,
co vlaje za větrusama na ostnatém drátu.