Zpověď

Ráda bych se zpovídala vám,
soudcům svým, jež netváří se vlídně.
I když v duši bolest mám jak trám,
navenek se snažím tvářit klidně.

Nejsem stará, je mi jen pár let.
Nevím, co je skutečnost, co snění.
Nevím, proč se stále točí svět,
nevím, co je pravdou a co není.

Vím jen, co je slovo "milovat" -
bolest ukrutná, jež srdce trhá.
Vím jaké to je, když "Mám tě rád"
je fráze, kterou nejvíce se mrhá.

Vím, co znamená být na dně svém
a diskutovat s prášky na spaní.
A s nimi v ruce usnout po tom všem
a zase v sobě tajit vyznání.

Jaké to je, bát se probuzení,
nerozlišit, co je sen, co svět,
tušit, že zas žádné rozhřešení
nepřinese žádná odpověď..

Dobrovolně utápět se v soli,
závidět všem slepým mrzákům.
Vyhledávat to, co nejvíc bolí,
stále slepě věřit zázrakům.

Řeknete mi: Vždyť jsi hloupá, mladá,
vše tě čeká, co víš o světě?
-Ráda bych se cítila tak. Ráda.
Klidně si mě husou nazvěte.

Řeknete si: Ona tady stojí,
snaží se nás něčím omámit.
-Vašich soudů se už sotva bojím!
Odsuďte mě! Vždyť tak to má být!

My prokletí! Nás nikdo nepochopí?
Proč píšem místo spánku? Víme proč?
Proč věříme, že dobrota se vzchopí?
A o čem sníme? O co nám jde, oč?

Naše básně projdou recenzemi,
pak se nazve Mácha třeba rytcem,
pak se najde smysl, který není.
"Nevyhovuje době! Pryč s tím dílem!"

Něco řeknu vám....poezie
to city jsou, né slůvka sehraná.
To vyznání je, které dýchá, žije,
Kterým básník žil až do rána.

Promiňte mi, prosím, tuhle báseň,
upřímná a jasná byla všem.
Já, básník, mám před ní nejvíc bázeň.
Tím spíš, že stala se mi životem.