Má vlastní krutost

Už zase krvácejí mé rány,
zas přišel pro mě ten čas,
zas nad mou mršinou létají vrány,
zas utichá vzlykot i můj hlas.

Křikem proťala bych tmu,
řevem ohluchla bych,
ráda unikla bych tomu snu,
kde zemřela bych.

Křičím a pláču tím bezhlasým křikem,
drásám si kůži, jak chytám se stěn,
v tichosti jedním mým bolestným vzlykem,
protínám kůži a následuje sten.

Nad vlastní krutostí zůstává rozum stát,
proč takhle konám na svojí osobě?
Proč baví mě s bolestí a krví si hrát,
šlapat tak po svém vlastním hrobě?

Proč vyžívám se v bolesti,
proč koupala bych se ve vlastní krvi?
Proč vyrývám tak svoje neštěstí,
když ruce se mi krví barví....

Ztrácím se v oceánu šrámů a krve,
v té spleti jizev a vzpomínek,
stejný pocit jako prve,
když vytekl první krve pramínek...