Námořník a hvězda

Každý den stál na molu,
Pozoroval hvězdu svou.
Stál na molu s předtuchou,
Myslel na hvězdu milovanou.
Daleko byla, on trápil se,
Hvězda jeho milovaná
Pak v lesích na rok ztratil se,
Lásku blikáním mu slibovala.
Tesal loď z kmenů silných,
Byl učněm mistra z lodní dílny.
Přes den práce, v noci sny,
Bez hvězdy své měl kruté dny.
Na obloze v dáli vídal jí,
Mluvil k ní a snil o ní.
Svítila mu na cestách,
Nočních lesních toulkách,
Po svazích i loukách.
Každý večer hvězdu vítal
Úsměv na rtech mu vždy svítal.
A plynul rok, den prvý do dalších skok.
Psával básně, lásku k hvězdě
Skládal do romantických slok.
Pak přednášel je do nočního ticha,
A hvězda, láska jeho, na něj bliká.
Pak jeden den na řeku svou lodí vyplul,
Daleko na západ zamířil.
Do země hvězd a krásných vil.
Když vyplouval na roh mocně zatroubil,
A v dáli hvězdu pozdravil, svůj cíl.
Plul řekami i oceány,
Proplul všechny pekel brány.
Pak se zastavil.
Měsíce na moři, a hvězda stále daleko,
Usmíval se na ní, nebylo mu lehko.
Srdce ho bolí, když po mořích bloudí,
Stále hledí na hvězdu a sní na lehátku z proutí.
Další úsvit bez lásky o které snil už tolik let.
Za roky změnil se, je z něj kmet.
Přesto s nadějí v očích na hvězdu se dívá,
A dál z lásky jí písně zpívá.
Tolik let na moři sám.
Jen s hvězdou ve svých snách.
Plynuli dny, měsíce, roky.
Žádné zvraty, žádné skoky.
Jen hvězda na obzoru mu dál tiše září.
Září a on sní o její krásné tváři.
Jednoho dne, po ránu,
Změnila se láska v bolestivou ránu.
S poslední vzpomínkou na ní
Se vrhnul do vod co solí voní.
Slané jako jeho slzy.
Ví že zemře, srdce bolí,
Ví že tím svou lásku volí.
Usmál se z posledních sil,
A nikdo víc ho nikdy nespatřil.