Bezhlasý křik

Dvě ruce-bílé labutě,
jež rozletět se mají,
dvě křídla leží nehnutě
a ústa snad se ptají:

Proč nechtěla má
maminka mě k sobě přivinout
jak svíce život zhasíná
v náručí lidských pout.

Snad klepou zlehka prstíčky
na brány srdíčka,
tak něžně jako květinky
prosíc lásku sluníčka.

Tak prosí malý človíček
o místo na zemi,
o malinkatý kousíček
lásky máminy.

Tak bezhlasí křik
se k srdíčku nese,
tak jako kolibřík
touhou se třese.

Obejmout svoji maminku,
přitisknout k srdci srdce
a každou smutnou vzpomínku
zahnat jak rybku v řece...

Tak do tmy němé výkřiky
bubnují jako kapky deště,
naráží na hrob těla matky.
Maminko,šanci dej životu ještě!

Dvě ruce-bílé labutě,
jež rozletět se mají,
dvě křídla leží nehnutě
a ústa proč se ptají...