Osmý den

Je tiché ráno,
stvoření světa osmý den.
V paprscích slunce a sešlém raglánu,
sklání se stařec nad hrobem.

A uvnitř dívka spanilá,
bílá jak v zimě sníh,
a stařec oči zavírá,
v té kráse je ukryt hřích.

V té tváři jako z mramoru,
je bolest početí,
krev ze všech válek na světě,
a lásky prokletí.

Ta dívka už se nevzbudí,
a stařec odchází,
on ví že jenom v bolesti,
se život nachází.