Pochyby

Nevím, zda-li mám ještě doufat,
držet si naději,
nebo čekat nějaké naplnění,
když jenom širé prázdno
kolem se plíží jako tajní…

A přece ještě něco je,
jinak bych nebyl,
přece doufám, držím se a čekám…
Ale jak dlouho ještě? A na co?
Jediné, co vím je, že nevím ani
jestli nevím nic…

Pochybnosti o smysluplnosti
sžírají mozek, srdce a duši
jako červotoči zdravé dřeviny…

Závazky vůči předkům?
Zahrnují i potomky?
Tradice, zvyky a dědictví?

Nebo novátorství?
Avantgardy jsou zavrhované…
Svobodou a svou myšlenkou nedojdu
ke kompromisům, porozumění a klidu…

Co čekám?
Štěstí jak blázen?
Lásku jak naivista?
Nechci iluze…
Chci pravdu, která sice bolí,
ale je jistá…
a vlastně ani neexistuje…

Nežiju, umírám?