Poslední výsměch

Budeš se zase smát
když začnu otvírat
to staré rozbité okno
a pustím průvan mezi nás ?
On si jen se mnou povídal
a nehleděl na střepy vých rtů
jen tichem protkaným z pocitů
umlkl a naslouchal ničemu
zmítaném plaše ve víru
prostorem rozladěného klavíru
a ty mlčky otevřeš dveře
a na oplátku rozhněvám
zaženeš průvan dotekem bouře
okna a dveře dokořán
Směješ se a odcházíš
půlnoční krajinou pána šišek
proměněn květy parafínu
v útrobách ničeho
sám, ne však osamělý
duchem přikovaným k Zemi
a už nikdy nebudeš se smát
až začnu okno otvírat.