Trnoví

Pod rouškou citu,
Pod závojem z kvítků růže,
Při měsíčním svitu,
Přemýšlím, co láska zmůže.

V ledové tůňce máchám bosé nohy,
Chlad prostupuje mne až do pasu,
Já vzívám všechny své bohy,
By přišli a nechali mě v němém úžasu.

Volám jména mrtvých duší,
Mrtvých nevěst padlých andělů,
Jimž srdce už dávno nebuší,
Jež zemřely z žalu.

Vzhlížím k havranům,
jež protínají letem šedavý den,
poddávám se trnům,
jež drásají mě jako pouhý sen.

Oči mé jsou krví zbarvené
a ústa má pomalu nachoví,
upadá mé tělo zjizvené,
upadá v krvavé trnoví.