Óda na lásku

Slýchávám kroky snů
a bořím se v jejich šlépějích.
Tak krásné jsou a tiše se zdají,
v nichž oči Tvé nebem hrají,
to sním sám na oblohy kolejích.
Stovky nocí a tisíce dnů,
nevěřím Tvé kráse zdárné,
mé šnace k Tobě snad jsou marné...

Ale já chtěl bych jen,
abys přečetla sis tyto řádky,
třeba jde o pouhý sen,
ale Tvá krása zavedla mě do oprátky..

Netuším, zdali z Věnuše jsou ženy,
vím jen, že ve vlasech máš perel lesk,
a v očích hvězdnou záři,
snad zásáhl šíp mě Amorův či blesk,
vídám Tě v hlubokém svém snáři..

Na rukou nosil bych Tvé tělo,
na kolenou bych o lásku Tvou prosil,
a na zádech pro ni umíral...
Vše ve mně by se chvělo,
krk by se mě rosil
a já bych srdce svého ubíral.
A to jen pro Tebe..

Jsi kvítek z růžoví,
rudý, jak rty vášnivé, rty Tvoje,
lehký jak chmýři z kolibříka.
Ale teď srdce mé víc nepoví...
Půjde zpět!
Zas do snového roje...