Blouznění

Sedí žena před svým domem,
netušíc a bez strachu,
sedí tam pod večerem,
pod šálou černou - nocí neobyčejně obyčejnou.

Počítá souhvězdí,
hvězdy padaj,
jedna ji oslovila :
Pozor madam!

Ženu div neraníc mrtvice,
leží tam na zemi,
asi se udeřila do palice,
motá se...

Blouznivše na hvězdu zírá,
není to hvězda,
zdaleka ne,
v zápalu překvapení - nic ji nenapadne.

Popadne ji strach,
vztek i zlost,
v rukou chopí motyku,
dělá to pro radost...

Svůj dobrý pocit,
uhněte všichni,
musím jej zkosit,
nikdo vsak nemizí...

Nikdo tam není,
šílená žena však rány kolem sází,
slzy ji tečou,
pot ji smáčí...

...Horečkou hoří,
z nosu krvácí,
uhnete vrazi!

Motykou seká pro ni živé stromy,
v okolí bojí se přilehlé domy,
kostelní zvon na poplach bije...

Ta žena zblázněná sousedovic můžem,
znovu k zemi upadá,
už ji asi nepomůžem,
zaaslechla ještě...

Tak už ji věřte ozval se ten muž,
ten kvůli kterému vzala si nůž,
okolo ní sněm místních kouká,
brala prý drogy...kdosi z nich brouká.

Přijíždí lékaři,
odhání lidi,
utíkaj k ženě,
která je vidí....

...dva motýli krásní bílí,
já jsem v ráji a kde vy jste byli?
...Doktoři jehlu tasí,
ženě už odhrnují vlasy,

...do krku jehla žilou proniká,
žena usíná,
jEjÍ rÁj RáZeM zAnIká...