Vnitřní dítě

Stín, opřel se v dlaň mou,
stín tvořen dobou minulou.
Protnul mé žíly, moji krev,
vzpomínky derou se, a zuby drtí ret.

Dlaň poloviční, než ta moje je,
lehce za tu mou, snadno ukryje.
A oči vpíjí se v obláček mlhy,
obláček, patřící dávnému dítěti.

Však já vím kdo jsi, já tě poznávám,
zapomenout chtěla jsem - ano příznávám.
Holčičko malá, přeplná slovem kéž,
nedoufala bych, že jednou vzpomeneš ..

a vrátíš se ..

Má malá holčičko, mé milé dětské já,
těžko se výmluva, těžko se vybírá.
Nemám hajení pro prázdnost, naší,
snad tato slova, prozatím stačí..

Neklaď mi otázky, stejně neodpovím,
odpověď znáš, to tys mým vědomím.
Tak zanech trápení co perly rozsype,
snad bude líp a den noci upije ..

A něco nového začne ..

Má malá holčičko, co oči moje máš,
to ty v našem nitru, mlčky se schováváš.
A já mám štítem být, co je to za zradu?
Snad příkladem být, lidského odpadu?

Co na dně nepovšimnut leží ..