Jak hluboce povrchní je láska

Někdy se sami sebe,
vlastně vždy když na to přijde, tak ptáme:
„Jak hluboká je láska“?

Není povrchní, víme to.
Myslím ale, že jsme si každý za tím co je láska představili něco jiného.

Naše společná láska je hluboká, a zároveň povrchní.
Nemilujeme se navzájem, to víme oba.
Ale nějak nám na NÍ záleží.

Vlastně. Může být někdy láska hluboká?
Nemůže. Proč vlastně by měla, že?
Kdybychom každý mysleli společné, JI, bylo by nám to zřejmé a nebylo by to důvodem společného separovaného promýšlení.

Takhle se každý jenom pokoušíme o jakousi variaci.
Pouhá spleť synonym, výrazů a prázdných slůvek.

Nebýt nás dvou, vlastně tebe a mě, nebylo by ničeho.
Jsme zvláštním příkladem milující lásky a silného odporu, či bouře.

Nikdo z nás nechápe…

Léta již ukázaly, že ani jeden se nezměnil.
Jsem asi porát stejný, ty totožná.
Jen let je to již mnoho na zad.
Stejně okouzlující a v podstatě vzájemně nemilovaní.

Zvláštní a přitom pochopitelné. Nikdo o tom z nás neví.
Ani nemůže. Jsme příliš daleko na společnou řeč, i přesto že žijeme dobou sofistikované a chladně vypočítané a vypočítavé techniky.

A proto se nikdy nedozvíme, jak hluboká je láska.
Technika a vše s ní spojené nám nějak vše znemožnila.

Postavila bariéry lidskému, tomu onomu lidskému, jako je lidskost člověka.

Technika bere vítr z plachet lidskému prožitku, proto hloubka lásky zůstane vždy ukryta a uchována ve zdech společnému (ne)porozumění.

Pokud nikdy nikdo z nás nezjistí jak to bylo co jsme tím mysleli, nechme to prosím na srozuměnou a díky za naší ne-společnou a ne-vzájemnou lásku.