Nevidomé blues

Vyhaslé hvězdy
ve skráních,
pro teď a navždy
ve stráních
už neuvidí květy.

Padají věčnou temnotou
po dráze snění-stínů,
probořit hradbu ručkou svou,
utrhnout kopretinu...
prohlédnout,uvidět světy.

Jen záblesk světla do tmy píše
své smutné,nevidomé blues
a vyťukává velmi tiše
prosbu uzamčených úst
za dveřmi do nicoty.

Ruka je mostem
a srdce je branou
člověka k člověku,
rád budu tvým zrakem
a s kopretinou
vložím ti na ruku
paprsky jistoty.