X

Potácel se v prvotním kalu,
kdy se ještě nekvetlo,
i můj předživot.
Být kamením bývalo snadné,
než napršely oceány,
rozešli se do stran prvně,
nejmenší homolky-tak nějak si říkali.
Vířily kolem nás zbytnělých
a nutily hloubat,
co se vlastně stalo.
A oni přetitěrní námi pohrdli.
Od dob výbuchu
důlky bezzraké
nezhlédly tolikeré ponížení.

Byl tam Já
a slít se v údy hybné dychtil,
tehdy se nedýchalo, jak dnes.
Jen vědělo, že někde jsme,
drolí a stmeluje nás kolotání běh.
Bůh být,
stvořil bych Zemi už přede vším.
On ví o smrti neživého v živé.
Kdy lysá okrová návrší
zvrátila se překrýt vše,
jež nenabylo tvaru.

Pohnul se náhle,
nalevo, doprava, vpřed.
Můj život.
A mračna zrozená plačky tála.
Cáry mlhovin řítily se shůry
do jeho stop