Byl jednou jeden král...

Byl jednou jeden král
a vládnul ušlechtile.
Bojům se vyhýbal,
neb neholdoval síle,
o to víc miloval.

Miloval mladou ženu,
jež by se málem provdala
do náruče jinému,
ona si však krále vybrala.
Srdce jí táhlo k němu.

Brzy se svatba strojí,
už kapela vyhrává.
Jdou ve slavnostním kroji,
on je ten pravý, ona ta pravá
a už dnes budou svoji.

Štěstí jim ale zkazí
noviny neveselé,
že cestu si k nim razí
průvod s pánem v čele.
Krále z toho až mrazí.

Pán se mu chce mstít,
prý byl jím okraden.
Ač se král nechce bít,
je k boji připraven,
neb čest mu velí jít.

Královna mu v tom brání,
snaha se marnou stává.
Král naposled se sklání
a polibek jí dává
a pak k boji uhání.

Začátek boje hlásí
už trubka trubačova.
V okolí napětí kvasí,
nechť se vše živé schová,
než oba svůj meč tasí.

Čas pomalu se krátí,
královna tiše sedí.
Co se tam mohlo státi?
Přemýšlí, ke dveřím hledí.
Zda se jí manžel vrátí?

Už tělo nesou páni,
krev ještě teplá stéká.
A jak se s tělem sklání,
ona si hrůzou kleká,
slzám se neubrání.

Tak skončil život muže
a jeho drahá žena
se smrtí nic nezmůže
a v smutek zahalena
mu na hrob nosí růže.

Čas jako voda plyne
a slzy tečou stále.
Čím dál víc smutkem hyne
královna bez krále,
kéž by to bylo jiné.

Života všechen svit
královně zhasl zcela.
Už nemá pro co žít,
jediné, co by chtěla,
zas se svým mužem být.

Tak silného jedu přilila
do vína rudého.
Svou poslední číši vypila
a se vzpomínkou na něho
se ke spánku složila.

Na její mrtvé tělo
jen dvorní šašek kouká.
Království oněmělo,
jen on svou píseň brouká
smutnou a neveselou.