Holčička

Byla jedna holčička,
měla krásná očička.
Ještě hezčí nosík měl.
Však to o sobě věděla.
Před zrcadlem točila se,
tančívala na terase,
aby všichni v okolí
její krásu viděli.
Chlapci za ní běhali,
dárečky jí dávali.
Ona za to úsměv smělý
vysílala jim v ústery.
U každého bodovala,
byť s lidmi si zahrávala,
nikdo jí to neměl za zlé,
vždyť to bylo kůzle krásné.

Jednou přišla v zemi cizí,
kde život před očima mizí.
Lidé tady chudí žijí,
krásy si tu nevšímají.
Čisté srdce vším je pro ně,
kousek chleba jejich krmě.
Holčičky si nevšímali,
na polích dál pracovali.
Tu se dívka urazila,
k jednomu z nich vyrazila.
"Řekni, zdám se ti být pěkná?"
"Vypadáš jak nějaká běhna.
V hedvábí jsi oblečená
a šperky jsi ověšená.
Tohle pro nás není krása.",
odvětil, dál ovce pásal.

Holčička, jak by nežila,
zmateně oči poulila.
Vždyť tohleto naznala,
všichni ji chválili od mala.
Mysl se jí zatemnila,
dvě slzičky uronila.
Nevědouc kam, vykročila,
uskočit už nestačila...

Od té doby žije za zdí,
vozík s kolečky ji "hyzdí".
Rádoby přátelé, ti se k ní neznali,
jakmile bez nohou svou krásku potkali.
Zůstala samotná v lékařském domě,
s vozíkem sedává v francouzském okně.
Neslavné myšlenky se do hlavy jí vkrádají -
- jízdou skrz okno vše ukončit potají...