Probděná noc.

Opět tu byla jedna nevítaná,
z těch mnoha bezesných nocí,
jež člověku nepřinesou úlevu,
spánek chybí, ač únava je plně daná,
zpustlé nitro zaplavuje svojí mocí,
temnota z venku, má malou prodlevu.

Jen pípnutí občasné,
protne tmu, zazní do ticha,
úlek ze snů spících ptáků,
po chvíli i hukot a zvuky halasné
v dálce jedoucích vlaků,
noční krajinou proniká.

Přesto myšlenky víří zmatené,
ve velkém nekonečném kruhu,
v časové smyčce zrádně lapené,
paprsek jasného světla nikde,
nikde možnost zahlédnout duhu,
světské radosti zmizely bůhvíkde.

V té vnitřní pusté černotě,
mé srdce podobno rozsekané flákotě,
rozpadá se na mnoho dílků krvavých,
každý z těch dílků, jediný každý,
patří mým láskám ze vztahu minulých,
všem jsem se rozdala navždy…