Posel času

Už tě slyším z výše, posle času,
následně všechny živly tvého těla,
nehmotné a burácející…
Bušíš vyzývavě a zdráhavě na dveře všech,
protože život náš zvěstuješ…

Už tě slyším z výše, posle času,
dál vkráčíš drobnými krůčky,
abys dal ochutnat svůj lotosový květ,
který všechny na zemi omráčí,
vůní blahem vkročilým,
otevřou se ústa slepená slovy,
sladkými či spíše hořkými,
srdce zjihlé otevřou svou náruč,
na pohled, usedlé prachem dávno churavým,
a naše duše otevřenou knihou zůstávají…

Už tě slyším z výše, posle času,
Nové stránky námi listuješ,
tvoříš nové kapitoly vně,
přitom všem pohodlně hoduješ.
Člověk vůní omámený,
srdce zjihlé odprašuješ,
ústa znovu rozlepuješ,
tam tam mocný, dunící...

Už tě slyším z výše, posle času,
strmá, trnitá cesta je sem k nám, k lidem.
Tvůj oblek trním proděravělý,
obličej a rysy strhané pradávným časem,
jenž chodils zvěstovati dřív.
O, jakou pradávnou chvíli máš v sobě,
nosíš ji v srdci jako včelka obletující,
vybírající si svůj nový květ.

Už tě slyším z výše, posle času,
tolik květu, tolik lidských osudů,
běsnícím životem poznamenaných.
Předlouhou cestu s námi jsi šel,
do srdcí vyryl symfonií novou,
mládí naše,
zasněný ideál…

A nyní vzdaluješ se zase v mlze, husté a námi neproniknutelné,
příštím rodem však zase vpadneš dál.
Dveře se zavírají…
Je tu však něco víc nadpozemského a mystického,
vzpomínka neutuchající a lidskost žití…

Martinec Vlastimil
4. Června 2005