Naposled

Tvůj život nějak prázdný je,
realita dveře ti zavírá,
jsi jako vyschlé jezero,
poslední krásné v tobě umírá.

"Býval jsem jiný..."

Jako ty tisíce kroužků
všechny chvíle tak nějak stejné jsou,
protékají ti rukama
pospojované jedna za druhou.

"Je to tak dávno, kdy jsem naposled cítil vítr na tvářích..."

Vrací se ti ve výčitkách všechno,
co jsi kdy špatně udělal,
mohls to snadno napravit,
chudáčku, jenže tys to podělal!

"Já vím, je mi to líto, tak líto..."

Pročpak teď pláčeš dítě mé,
bylo jsem snad k tobě příliš kruté?
Jen zrcadlo tvých skutků jsem,
přitom však tvými skutky netknuté.

"Kdo jsi? A kdo jsem já? Už nedokážu rozeznat pravdu..."

Pták s potrhanými křídly
-snažíš se vzlétnout vzhůru, kousek výš,
přitom uvědomuješ si,
že už jenom pád do tmy zakusíš.

"Co to říkáš? Ty nejsi mé svědomí! Proč je pravda tak krutá..."

Tak naposled, na co čekáš,
rozpřáhni zbytky křídel a leť!
Dole, v té hloubce pod tebou,
pro tebe skončí tenhle zlý svět . . .