Koloběh lidské peripetie

Koloběh lidské peripetie

Obloha je jako zrcadlo
za denního slunce,
prohání se po ní mraky,
jež žene vítr
a ony ani neví kam,
stejně jako lidé,
den co den se ženou tam
a zase sem.

Vítr sílí,
- tolik emocí,
jako téměř neviditelné mikročástečky
kumulující se všude okolo nás,
probleskují myšlenky v našich hlavách.

Neustálé proudění
a stejně se nic moc nezmění.

Jsme stejní
a přece každý jiný,
chodíme - jíme,
sedíme - spíme,
žijeme a umíráme,
ale strasti druhých nevnímáme.

Jsme uvězněni v době,
jsme uvězněni v sobě,
ulity šnečí - domy člověčí,
stavíme hráze - mluvíme fráze,
city jsou nízké
a přitom všichni víme,
že potřebujeme u sebe mít své blízké.