Smutek

Smutek je jako spalující žár,
nepustí a pálí nás dál.
Vodou uhasit nejde,
ale co na tom stejně sejde.

Všichni mě opustili vdál,
zklamali mě, on si to tak přál.
Řídí mi život, řídí mi svět,
bez něho nevlastním ani jednu věc.

Smutek, ten pán v kabátu z černých slz,
opřel mi život o průhlednou tvrz.
Na druhou stranu dívat se můžu,
ale jít tam, to já už nezmůžu.

Nic jiného než koukat nezbývá,
koukat jak smutek mi tvrz dobývá.
Musím se bránit, hájit svůj svět,
chci toho tolik ještě uvidět.

Proto se pouštím do bitvy se smutkem,
musím to vyhrát, nechci být pavoukem,
nechci být pavoukem chyceném ve vlastní síti,
takže tu tvrz nesmí dobýti.

Usínám s pocitem vítězství,
vyhrála jsem nad smutkem, který je řídící.
Řídil mi život, řídil mi činy,
nedopustila jsem se snad mnoha viny.