Tak to nefím

Když do dáli se dívám,
černo vidím,
potichu si zpívám,
rozmazaně vidím.

V srdci mám chlad,
svírá mě žal,
mozek má hlad,
jen informace by žral.

Proč je ten svět,
jak černobíly květ,
proč jen náš život,
jasný není.
Proč nevím,
co, kdy a jak se změní?

Proč když se někde snažím,
jinde si na problém zavařím?
Proč je ten svět takový,
a můj mozek hladový.

Je hlavový,
ale sílu najíst se nemá,
nevím, jestli se tam něco vstřebá,
když jídlo mu dám.

Proč když něco musím,
smutek v sobě dusím …
a nemůžu dál.