Příběh o jednom člověku

Zahalen v tabákovém kouři
mnul si ten malý človíček kořen nosu
Byl tisíci hřeby zatlučen ve stolu z překližky
zalepený informacemi, že ani hubu nevystrčil
Transparenty tříštily se mu o hlavu
ale přicházely další
neúnavně
pořád
dokola
a on je vítal a jásal při každé ráně
klesal stále hlouběji do stolu a hřeby mu rozdíraly odkrytá žebra
pak si mnul kořen nosu
napil se vody
ale přišly další ruce, další informace, další transparenty, další oči
cik cak namotané
vše slepené ve ztuhlém asfaltu
pořád ho bušili, až se z něj stal
maličký, bílý králíček
Hopkal po své klícce
kupil do kouta hromádku bobků
chroustal zaprášenou pampelišku
a prosil život o smilování
prosil osud o smilování
snad i toho boha.
Prosil a předem věděl, že tomu, co dává na oplátku
svá drahá oční víčka
tomu že nemůže dostát.
A ani nevěděl, že i kdyby dostál...
A on bude chátrat dál, až se stane jen staromódním obrázkem
v bytě svých dětí.
Snad ty nebudou tak bláhoví a odpustí mu
a třeba budou stejní a ten jeho obrázek
vyhodí s jinou veteší.
A třeba to bude úplně jinak, ale jisté je,
že na tom sotva sejde.