Odpočívej v pokoji

Sirobný můj pokoj láká,
venku se den točí a smráká.

Jen tak přes sklo nahlédne,
postavu mou zahlédne.

Tvoření je múza boží,
v hračce zvaném mozek,
analýzu lidskou tvoří,
v naději mé plave.

S krutou křečí v malé noze,
protiví se mi můj hlas,
jako orel v nebi plachtím,
střemhlav letím na pospas.

Zemská tíže zvídá blíže,
co mi k domu vane,
vítr z nočních obloh plane,
rázem všechno vzplane.

Zrcadlí se obraz můj,
v tomhle malém kraji,
stále marně kroužím v čase,
smrtí květ můj zvadne.

Což pak ptát se takhle studně,
na tom stolku malém,
hlasy stále propletené,
soucitem mým si hraje.

Rakev černá, obložená,
v útrobách síni drahých,
svíce slabě osvícené,
v lidech drama saje.

Smrt má vane strmým valem,
splácet drahost prahne,
lidé kolem hrobu mého,
opíjí ho žalem.

Sirobný můj pokoj láká,
venku se den točí a smráká.

Opuštěn byť pokoj sivý,
marně jsem se namáhal,
spadla síťka, drahý pane,
šátečkem mi zamával.

Stoly, židle , tužky vlivné,
vrávorají prachem,
osiřelá postel vstává,
spolu se svým strachem.

Lampa malá, nerožhavíc,
nikdy už své knoty,
zahrávají jako dárek,
ty prastaré noty.

Víc než krása, víc než štěstí,
víc než touha, víc než život,
odpočívej v pokoji…

Martinec Vlastimil
9. Června 2005