Za hranicí smutku..

Oddávám se nezkrotnému zlu,
co tíží mne do závěje pocitů.
Padám myšlenkami do říše snů,
do toho nevěrného soucitu.

S galantní róbou stísněnosti
vracím se do svůdného temna.
Do nesnesitelné lhostejnosti
toho bezvýznamného jemna.

Tak zase v neúprosné nostalgii
svíjím se ve stesku a nejistotě.
Dávno už necítím onu energii,
co drží mě tady, při životě.

Stále hledám to neobjevené.
Nacházím jen stopy, krvavé
ve stínech minulosti vyslovené.
Ale mé srdce je pořád děravé!

Pohled měsíce a jeho objetí,
jemuž kapky po tváři stékají,
mne závanem lehkosti pohltí.
A mé myšlenky se setkají.

Skláním se nad uvadlou růží,
křičím do prázdna, marně.
Ať už chce či jenom touží,
cítí se hrozně i nádherně.

Jako rytíř se obrním. Lžemi.
Padám do nejhlubší propasti.
Létám! Vznáším se! Se všemi
a hlavně se svou slabostí.

Kosti rozdrcené v prach,
jež rozfouká nevinný větřík.
Já překonám svůj strach,
co promění se v tichý výkřik.

Potřebuji pomoc. Slyšíte!
Mé zraněné srdce ztrácí sílu.
Už nemohu dál. To nevidíte!
Stačí jen najít tu správnou žílu.