Vlastní cesou

Zastíněni vlastní malostí
otáčíme ke slunci tvář jako slunečnice,
v tváři úsměv, snad, možná z radosti
zachvívá koutky úst jak svůdná tanečnice.

Kouzlíme z pocitů včerejších lásek
a malujeme prstem fresky na sklo zamžené
a nevnímáme bolest nových vrásek,
zrady nás samých na sobě, životy zmařené.

Žijeme pro své tady a teď,
bažíme po těch pěti minutách slávy,
bojíme se trochu dívat zpět,
kde naše svědomí sklání smutně hlavy.

A stejně jsme osudu za oběť levnou,
stráví nás jak plamen tajné psaní
a oči kolem se ani nehnou
a čas ubíhá s pravidelností jak jarní tání.

Nevyvázneme ze života stejně živí, milí moji,
ta slova klasika nejsou žádné klišé,
milujme, bojujme o to, co lidi s lidmi pojí…
zvedněme hlavy, chtějme hlouběji, dál, výše.

Tam, kde pravdě pravd podíváme se do očí
a na otázky najdeme svých odpovědí,
tam, kde již tělo duchu neotročí,
jen zrádné skutky na duši svědí.

A tak vykročme ze stínu vlastní šablony
a chtějme být pro jednou opravdoví,
hledejme v sobě cestu a nesbírejme poklony,
jak psi podřízení, co v blízkosti pána líně hoví.

Buďme připraveni na let i pád,
protože tak před nás svět nástrahy staví
a až povede se nám dokonalý prstoklad,
tóny rozletí se kol, píseň života tklivou vypráví…