Čas přijde sám..

Měsíc, co neúnavně pláče,
pluje váhavě ve svých slzách.
Jako to prosté, nevinné děvče
skrývající se ve všech hrůzách.

S úderem půlnoci se zastavil.
Čas. Tanče mezi vločkami.
Zdatně, jako rytíř, se představil
a provedl ji spícími uličkami.

Hvězdy v přesladké závisti
dávno zářili svůdnou touhou.
A pohled, co děvče znejistí,
je cítit jen chvilku pouhou.

Poznává to nepoznané.
Žasne nad krásou života.
Všechny bolesti překonané,
co pohltila sama samota.

Jako v tom nejživějším snu
odkrývala tajemství krásy.
Té krásy, nad kterou žasnu.
Té bezvládné naděje spásy.

Hvězdy pohasly jedna po druhé
a čas ji za křehkou ručku chytl.
Řekl: "Nic není tak dlouhé."
a s něžnou lehkostí ji pustl.

Odešel! Opustil její sen.
Na hodinách samé nuly.
Jen, zůstala tu pouhá báseň,
nad kterou ty hvězdy strnuly.