Klinická smrt

Stoupá výše, po laně
jenž dýchá kolem krása,
švitořívá tichým hláskem,
atmosféru kraje hraje,
zkoumá, bere a nazpět dává,
lidské hříchy smuteční…

Stojí v černém tunelu
jako v pekle či satanově síni,
zvadlá lidskou citostí.
V dáli jas a nádhera,
komedií hranou vplave,
přivonět a slyšet hlavně,
pravicí svou kyne…

Nachází se v nádheře,
bezstarostné chvíle,
květy rosí pylem vosy,
neúnavné průvodkyně.
Chuť táhlá, náhlá po jahodách,
co zachutnají v krku,
krajinou jako z pohádky,
spíž božským stylem vládne…

Kráčí jednou nohou blíže, skvostům a smrtím,
nádherná z obou stran,
podtržená jemným vánkem,
zvaná chvíle sváteční…

Náhle kolem vítr sviští,
chloupky na těle se roztančí,
větrem kymácí se růže,
tulipány senzační…

Plachtí planým černým jezem,
koncertuje smuteční,
avšak navrací se lidská duše,
šanci další naznačí…

Přístroj na hlavě tiká tiše,
kolem hrudi morbidní,
schovávají zlato v sobě,
komory dvě srdeční…

Martinec Vlastimil
15. Června 2005