Noc

Černá noc se snáší bílým dnem,
Ty jsi tak radši, chceš být neviděn.
S cigaretou v ústech, s chladem na duši,
míříš klidně ven, sám jako vždy.

Údy tvé se chladem třesou, mysl čistá je,
jak pozoruješ to, co v noci vidět není.
Stromky lidmi jsou, v houfu přesto sami,
hřiště popravištěm čekající na oběti,
které v noci snaží se svou duši vykoupit,
ruce k oblakům zvedají, chtějí odprosit.

Kráčíš dál vdechujíc kouř štiplavý,
čím je lavička? snad význam stejný má
připravena odsouzencům, židle nevlídná.
Vše se vánkem třese, který strach do srdce vhání,
i když slabý je, vichřicí se zdá,
i když vlažný je, kůži mrazívá.

Smutný jsi, že musíš opustit místo hrozivé
srdce jsi tu nechal přesto bojíš se.
Víš, že až se ráno vrátíš, místo bude jiné,
a nikdo nevzpomene, co v noci se tu děje.