Človíčku...

Já psát tohle chtěl už dávno.
Byla to doba tvrdá
a tys byla tak bezstarostná,
nekonečně radostná.
Já netušil, co všechno jsem ti přenechal.
Mě bilo srdce, když jsem to slyšel.

Buď zastaví nebo nezastaví...

Já poznal tě na samém začátku,
řekl bych ti všechno, tak jako ty mě.
To znamená rozumět si, říkal jsem si
Každý den důvodem navíc.
Já nevěděl, jak moc to všechno znamená.
Mě mrazilo v zádech když jsem četl.

Buď zastaví nebo nezastaví...
Za řízením sedí srdce...

Bylas jediným člověkem, co dokázal pomoct doopravdy
Za tu jedinou cenu
Za jediný den
Za tři hodiny
Poslední na několik měsíců, ale
naučila jsi mě, co dělat bez tebe.

Buď zastaví nebo nezastaví...
Za řízením sedí srdce...
A letí životem, u pumpy se dívá zpátky...

Pomalu mi začínáš připomínat človíčku, co jsem tehdy poznal.
Vracíš se zpátky, vše silnější než dřív.
Když jsi na vrcholu můžeš už jen dolů.
Nebo...
Když jsi na vrcholu postav přece maják!
Ať jsi výš.

Buď zastaví nebo nezastaví...
Za řízením sedí srdce...
A letí životem, u pumpy se dívá zpátky...
Za sebou silnici prázdnou, smetenou, čistou...

Jen jedno říci nemůžu.
Bojím se.
Ptal jsem se Tě,
nevím jestli pamatuješ,
je to tak dávno.
Vždyť já jsem tak průhledný.

Buď zastaví nebo nezastaví...
Za řízením sedí srdce...
A letí životem, u pumpy se dívá zpátky...
Za sebou silnici prázdnou, smetenou, čistou...
Stojíš a přemýšlíš, hlavou, a pak nasedneš, jako spolujezdec...

Přísahal jsem, že tohle nikdy neudělám.
Nikdy to číst nebudeš.
Neublížím Ti přece.
Modré slzy průhledných signálů,
za ten nesmysl co po kolejích,
když bylas mi nejblíž.

Buď zastaví nebo nezastaví...
Za řízením sedí srdce...
A letí životem, u pumpy se dívá zpátky...
Za sebou silnici prázdnou, smetenou, čistou...
Stojíš a přemýšlíš, hlavou, a pak nasedneš, jako spolujezdec...
Modlitbu za tvůj život skládal sám...

človíčku...
človíčku, co potkávám tě jen ve snu
a jen matně tuším kdo jsi.
Človíčku, proč nejsi blíž...
I v těch snech stojíš tak daleko,
vysoko v kopcích.

Človíčku proč...
Proč máš vždycky pravdu,
proč máme tolik společného,
proč si rozumíme tolik.
Víš, jsi tím, na koho se těším,
po kom by se mi chtělo stýskat
Ale nemůže, proč...
Človíčku nechci ti ublížit,
nechci přijít o to krásné,
o to kdy se nic nemusí,
kdy je všechno jen přirozenost,
nenucenost.

Človíčku, bojím se těch slov,
bojím se, že všechno skončí v němých řádcích,
v mém stresu a tvých slzách.
Človíčku, já nechci být smutný,
když mám být upřímný,
já tě nechci trápit.
Kdybych tak věděl...
Ach človíčku...
Vím, co pro tebe znamenám,
kým, pro tebe jsem.
Tak mějme tu sílu a buďme tak dál,
vždyť je to tak krásné...
svoboda je tak krásná...
Človíčku...
Človíčku proč nejsi blíž...
Človíčku, co dokážeš být barvitější než sen.
Človíčku, co rozsvítíš slunce v duši i za tmavého večera.

Človíčku...
Když to jediné, co bych dával nepomůže.
Najednou se nevyznám.
Je mezi námi takový rozdíl?
Ty se mi omlouváš a já bych děkoval.
Kdy se to obrátí?
Kdo ví?
Ví to snad ten, co způsobil, že chytří musí trpět, aby poznali svět?

Zastaví nebo nezastaví...
Řítí se nocí i dnem,
řídí se srdcem...
Dívá se zpátky a slzy v očích jen...
Dává sbohem a na odpovědi nečeká...
Ale kdo ji poznal, zapomenout nemůže...

Mám Tě rád
Pavel