/- STÍNEM SVÉHO STÍNU /-

I.

V den svatého Mariána
vzpomněl jsem si na brášku
a na jeho tělo bílé
jak léčivé tablety.

Tělo, jež jsem naposledy
ležet viděl v kostele
ve vystlané malé rakvi,
než ji víkem zakryli.

Spustili jsme rakev dolů
na pár pevných provázcích.
Jak moře, když polkne loďku,
zmizel bráška pod hlínou…

Ač vzpomínka je to matná,
přesto smrt svůj dopad má.
Vnímám, od té doby že jsem
někým jiným, než jsem byl…

II.

V den svatého Mariána
vzbudil jsem se otráven.
Tělo velké, úsměv žádný,
taky proč se usmívat?

Přes trávník už přebíhám jen
a kytičky nezkoumám,
barevný svět zešednul mi
a má játra ničí líh…

Nejen bráška. Jiné dítě
zemřelo, mně bližší snad,
dítě v hloubi mého nitra,
jehož rakví nyní jsem.