Pocit

Vryl se mi do kůže pocit,
pocit, co mě nutí křičet,
křičet a zpívat o citech,
o citech co bolí,
co bolí a nutí mě ke strachu,
ke strachu, který pálí jako dotek ďábla,
dotek ďábla, co svádí nevinnost,
svádí nevinnost, aby ti ukradl duši,
duši, která volá o pomoc,
která pláče, když padá listí
a směje se jako blázen,
který si lítá ve snech,
ve snech, kde se bojí,
že k ránu zase zmizí
a on ležíc v posteli pláče,
pláče jako malý kluk co mu vzali hračku,
aby mu dali najevo jak ho nenávidí.
Vryl se mi do kůže pocit,
co nutí mě k lásce,
k lásce, která se mi zdá iluzí,
která lítá nad hlavami milenců
svádějící se pohledem, když sami nenápadně tančí,
tančí jako pírko, co se vznáší když foukneš
a když přestaněš padá k zemi,
k zemi tak jako všichni ostatní,
když si jich přestaneš všímat,
když si jich nevšímáš a dýcháš jen pro sebe,
ale oni tě potřebují,
potřebují aby jsi tu byl a díval se jim do očí,
do očí o kterých si přeju ať nikdy nevyhasnou,
ať navždy jiskří jako pocit,
pocit, co vryl se mi do kůže.
Pocit, který ti rozbuší srdce a trvá,
trvá do té doby něž ti padnu k nohám
a řeknu, že je ještě silnější,
ještě víc křičí do prázdna, žě tě chce,
žě tě chce svádět a šeptat o touze,
co nikdo nezdolá jen anděl,
anděl s jedním křídlem svým objetí
a já budu zase lítat.
Vryl se mi do kůže pocit,
co nutí kvést jaro na podzim,
směje se smrti do očí
a pláče, když sklopíš hlavu a řekneš:
"To nebyl vtip."
A proč?
Sakra tak proč?
Protože to je osud?
Do háje s osudem,
co to vlastně je,
prej něco co se má stát,
ale kde je napsaný co se má stát,
je to prostě jen blbý neštěstí v blbý náhodě.
Vryl se mi do kůže pocit...

Uff...