Potkaní hra

Fredy je zas prázdný, kde uličnice je?
Za komodou něčí, ocas vykukuje.
Pomalu se plížím, hlodavec po mě mrkne,
než po něm ladně skočím, zas mi dírou frnkne.

Za skříňkou si cvaká, žlutohnědým chrupem,
dobře tedy Lizí, tak si hráti budem.
Ouška pěkně nastraží, laškovnice jedna,
kde teď asi vězí? Tam se hýbe bedna!

Přefikanou schovkou, je si tuze jistá,
ta potkanice malá, je fakt optimista.
Poslouchá moje kroky, už se rychle blížím,
a do krabice tajně, jen po očku shlížím.

Na chvilku se zastavím, chvíle přišla teďka!
Po otevření krabice ji málem klepla pepka.
Nevěřícně zírá, někde byla zrada,
jistě napráskal jí, ten pták u zrcadla.

Tak rychlostí světla, natáhla krokem spěšně,
snad mi ušoun myšovitý, znova neuteče.
Obavy se naplnily a Lizí frnkla znovu,
nedá se nic dělat, musím vylepšit se v lovu ..

Mlaskáním ji zaujmu, v ruce držím dropsy,
„Chtěla bys taky Lizí? No tak pojď sem, vem si ! „,
V mozečku to pracuje, jak udělat to tak,
aby dvířka za ocasem, neudělali cvak !

Žaludek to vyhrává, pro žrádlo snad všechno,
když má žvanec v ruce, je jí všechno jedno.
Teď už jenom vykoumat jak z Fredyho znova,
vzít co nejrychlejším tempen venkovního roha.