Loučení

Pomalu kráčela po louce,
před sebou temné lesy měla,
prázdnotou uvnitř zcela zela,
v tmavých šatičkách šla lehounce.

Jí nad hlavou začalo se stmívat,
ona tiše zkusila si zpívat
melodii mollovou, tesknou, svou
a sama dál prostupovala tmou.

Ona nevěděla, kam by měla jít,
i naděje pomalu ji opustila,
otěže života teď upustila,
ale snažila se bojovat a žít.

V ručkách něco třímá stále,
vtom cosi táhne ji dále.
Však na chvíli zastaví se,
zvedne ruce, napřímí se.

Tu věc teď drží před sebou,
přes slzy skoro nevidí,
okolí klid závidí,
až temno a chlad zazebou.

Malého medvídka z plyše,
přitiskne si k hrudi tiše,
to s ním všechno prožila,
s ním dobré i zlé zažila.

To s ním v postýlce usínala,
spinkala po jeho boku,
byl s ní den po dni, rok po roku,
byl s ní pořád, dokud…

Ano, dnešek je ten soudný den,
už ví, co musí udělat… jen
dokáže to? Snad to teď nevzdá,
na cestu svítí jí nejedna hvězda.

Obejme medvídka naposled,
položí ho na zem ke stromu,
otočí se a kráčí domů,
méďa už není na dohled.

Najednou je jí už lépe,
srdíčko radostně tepe,
SBOHEM, DĚTSTVÍ: zakřičela,
ta dívka, to já jsem byla
a s dětstvím navždy se rozloučila,
do světa dospělých zlehka nakročila.