Rozladěný mozek

spoutaný, přízemní,
já už nechci být

nechci otrokem svého vlastního já se státi
neboť k čemu pak takový život
žiješ, činíš, konáš, myslíš,
ale bolest hlavy
a rušivé myšlenky tě provázejí
jak nůž do tebe bodají,
však o to hůře, že ten nůž bodá zevnitř

neunikneš……………..
neboť i samotné chtění úniku vychází z mysli bolavé
a je jí realizováno
únik potírá sám sebe

zašmodrchaná, pomíchaná hlava
teď izolovaný jsi a ve vlastním světě žiješ
často chudém světě
tak chudém, jako tvá myšlenková kapacita aktuální,
prázdná hlavo!

Logiku, souvislost věcí nechápeš,
ale ani metafory ne,
avšak tvůj život je přesně nalinkován,
kam svobodomyslnost se poděla?

Bažíš po přesnosti, úplnosti,
však projevuješ se velmi chaoticky.

Když bdíš, spíš,
při spaní bdíš.

Proč vždy vidím nekonečno
v čemkoli, co dělám?
Avšak výsledky mé práce jsou vždy
vysloveně konečné?

Myslíš, že jsi konečně pronikl,
nejgeniálnější intuicí,
k tajemstvím nejhlubším.
Však v tom jsi právě děsně blbý,
přesvědčen: "Jen já mám pravdu".

A kdoví, jestli všechno toto
blouznění a šílení
nemá svůj jednotný princip?

Prostě všechno naruby jest.