Jan Václav Pražský

Jan Václav Pražský

Po schodech nešel jsem, já letěl jsem dolů,
kdosi mě předbíhal, tak padali jsme spolu.
Jméno neznám, však nick zní krásně,
skládá velmi smutné, ale pěkné básně.

Se smutkem svůj život snoubí,
neví jak naplnit své skryté touhy.
Na mušku bere si ve svých baladách,
to čeho se lidé bojí, z čeho mají strach.

Na dno si klesl a čekal, že se odrazí,
né že jej dno tak krutě podrazí.
Do bláta zarazil se, ke dnu se přilepil,
neví jak dál, však rád by žil.

Divné choutky ten člověk má,
sotva se na město položí tma,
podivná postava za svitu měsíce,
prochází středem silnice.

Jde po dělící čáře a čeká, až jej něco srazí,
proč vysvobození už nepřichází?
Však zraněná duše ví,
že smrt její bolest neřeší.

A tak ti milý brachu přeji štěstí jen,
do kupy se rychle dej.
Odraz se od toho proklatého dna,
dívej se, kolem je světlo, nejen tma.

Tak ať najdeš svoji cestu cest,
nech se světlem navždy vést.