Stromy

Ulice prázdná, místa jenž mohla by vyprávět.
Stromy co znají můj osud a šeptá ho listoví,
však co by kdokoli chtěl vědět,
ty staré stromy nikomu nepoví.

Tak stojí tiše, jen v povětří šumí,
dál mé osudy do kmenů si píší
postupem dnů, týdnů, let
nejen větve je tíží.

Vím, chtěly by víc, než jen mlčky stát,
snad chtěly by křídla a letět,
nebo si povídat, nejen poslouchat
nejen venku deště se ptát

Mají však hrdost, když pláčí nikdo to nepozná
slza se mísí s kapkou deště,
pláčí tak potichu snad směšně
cítím nahořklou vůni slz
nikdo jim ruku nepodá...