Moskva

Je smutný podzim, vítr fouká
šest pluků těžkým sněhem kráčí
pod jejich nohama jim led chroupá
na zádech kosu smrtky vláčí
orlice na znaku divoce piští
vojáci hladem už téměř nevidí
jen kolem hlav jim vločky sviští
civilním lidem postele závidí
sic by se raději vrátili domů
a místo zimy spatřili slunce
avšak jsou hnáni duněním hromů
pozvedlou pravicí a slovy Vůdce
tak hnáni strachem, slepí a hloupí
k daleké Moskvě bojovat jdou
jestliže přežijí, vilu si koupí
když padnou, ztratí naděj svou
generál Žukov v mrazivé Moskvě
statečné muže do boje sbírá
a Stalin křičí v divoké hrozbě
až strachem žaludek v křeči se svírá
„Do boje vojáci, nabijte zbraně
Hitler už nebude Evropě vládnout!
Za matku Rus, až přijdou, na ně!
Vždyť naše Moskva nemůže padnout“
tak Rusi plní odhodlání
s pocitem chrabrého vlastence
tváří v tvář svému umírání
čekali na boj, na Němce
jen za pár týdnů přišli Němci
vedeni křikem orlice
jak šňůra perel na růženci
rozprostřeli se ve chvilce
pak Moskvu bleskem obklíčili
a pod vedením Van Bocka
vojenský tábor postavili
u zamrzlého potoka
druhý den ráno začal útok
krvavá vřava, běs a prach
i potok smrti zvýšil průtok
a lidé v Moskvě měli strach
boj trval dlouho, celé tři měsíce
nakonec Rusové se štěstím vyhráli
sic v obou armádách zemřeli tisíce
srpem a kladivem orlici vyhnali
Rusů padlo sedm set tisíc
a Němců pouhá třetina
na nebi zářil krvavý měsíc
však Moskva válku přežila.