Nemoc bere sílu ...

Nemoc jsi mě vybrala,
pátou noc jsem nespala.
V nemocnici na kapačkách,
život jen v zlých "sračkách".

Omlouvám se za hrubé slovo,
je toho již na mě mnoho.
Sprostě nikdy nemluvím,
ale teď to z úst vypustím.

Proč?Nu, moc bolesti mám,
"zkurvený" živote, já to vzdám.
Srdce, duše i tělo krvácí,
tak se můj život vytrácí.

Ale stále se snažím, bojuji,
ač nevím jak dál, sebe prokleji.
Srdíčko "hapruje", také žaludku zánět,
chtěla jsem to říci své mámě.

Nemohu, matku nemám a neznám.
Tak co z toho života sakra už mám?
Jen bolest a slané slzy,
jak mě to vše moc mrzí...

Píši myšlenky, omlouvám se,
ztrácím se tu v jarní kráse.
Sprostá slova jsou ošklivá, vím,
ale dnes je mi tak, že je povím.

Nemoc jsi mě vybrala,
smrt mé tělo dostala?
Ještě ne, snažím se bojovat,
ale nedokáži to, tělo tu zachovat.

Tak ano, smrtko přijď pro mě,
ať již netrpím, neužírám se v domě.
V domě smutku, tak to cítím,
asi se již z toho nevzkřísím.

Proč tolik bolesti,
je to jen neštěstí.
Já tě nemoci nepřeperu,
díky tobě život si beru...

Toužila jsem ještě žít,
ale nechci tolik bolesti mít.
Tak co jiného dělat mám,
než jen to, že takový život vzdám...

(předem se omlouvám za verše smutku, mám vás lidičky ráda vskutku...)