Má nevěsta Smrt..

Rty bílé jako první sníh.
Oči černé, nenasytné.
Kdo utopí se v nich,
ten už nikdy neprocitne...

Kdo jest ta kráska,
která se vrací?
Je to její podoba nebo maska?
Proč její milenci se ztrácí?

Proč nemluví, proč nedýchá?
Jen pomalu si svatební šaty šije..
Vybírá si snad dalšího ženicha,
který se rána nedožije?

Včera v noci jsem slyšel prvně její hlas.
Byl tak mrazivý, ale přesto svůdný.
Šílený děs popadl mě zas,
jako.. jako když.. a pak jsem se utopil v jejích očích....

Smrt je mou nevěstou v šatech černých.
Je tak sladká, k neunesení sladká!
Zapomenu a budu jí věrný,
vždyť láska k té druhé byla tak krátká..

Vidím jen a jen její bílou tvář.
Pořád a pořád její rysy zkoumám.
Z očí jí vysvítá ta děsivá zář.
Po jejím těle rukama bloumám.

Ta žádoucí přítomnost touhou mě ubíjí.
Její polibky plné vášně..
Ty mrazivé polibky mé srdce zabíjí.
Ale přitom se cítím tak zvláštně- krásně?

,, Pojď, smrtelníku, vem si mé tělo.
Dej mi dítě."
Zašeptala a mé srdce se zachvělo.
,, Pojď, smrtelníku, chci tě.."

A já šel za ní jejím zjevem omámen.
Ach bože, chci jí být blíž,
líbat její ňadra studená jak kámen
a rty sjíždět níž a níž..

Chci naše těla spojit na vždy.
Být její součástí.
Vždyť ta touha mě už vraždí,
shazuje do nekonečné propasti..

A pak.. pak mi to dochází!
Oči pomalu zavírám..
Slunce právě vychází
a já.. umírám!

Ten opojný pocit být blízko Smrti- to je zrada..!!
Už z dálky slyším, jak kůň Smrti si pro mě kluše,
chci utéct.. ale už cítím, jak dýchá mi na záda..
Už chápu, už vím.. Jejím dítětem je má d u š e...