Vězení

Anotace: Tak já nevím. Rád bych psal básně , které potěší, ale já prostě musím psát skepticky. Tohle jsem si utvořil z jednoho filmu, na který jsem koukal a stvořil jsem si o vězních vlastní mínění.

Zhasnou světla, skončí hlas,
myšlenka však bytná,
v srdci a mozku uvědomělá, nadějná,
vyvstane tu zas…

Každou noc ve svých tajích,
vírách a nadějích,
tetelí se v domněnkách…

Ráno, z dlouhé noci prokoumaný,
stříhá očima jako nezvaný, nestálý,
tíhou usmýkaný…

Rázný a křivolaký hlas,
tuze bídný a střídmý,
inu bachař volá strach…

Musím se tu takhle smát,
smát se jen tak pro radost,
vždyť den plyne jako bílý jas,
obalený z krás…

Odpolední pilná práce,
zdobí celu ztrát,
oči do nich ponořené,
vyplavené jako tělo mrtvé,
z oceánu temných drah…

Zhasnou světla, skončí hlas,
prudký příval vln a vlnek,
zanesený z mocných dálek,
pohupují se jen lehce,
žadonívá hlas…

Prosím milost, odpuštění,
Tolik jsem se bál,
Vraždou nelze zničit život,
který byl nám dán…

Prosba silná, sotva zralá,
na výkvět sveřepého vězně,
v dáli mává bílý a vábný,
mír a pokoj na zem k nám…

Martinec Vlastimil
19.Června 2005