Přítel

Jak pravého přítele poznat, to ti nikdo nepoví ani lidem ve tvářích to nejde znát. Oči oknem do duše jsou a o každém ti něco prozradí, ale kdo nesvede v nich číst, ten hodně tratí. Na přítele tvého si každý hraje ale pod škraboškou přetvářky je tomu opak a tvé dobré přízně jen z tebe saje.

Ty věříš mu každého slova a proč ne, když přítelem mím je, i však tomu tak není, on využít tě chce bez výčitek svědomí. Ty své zlaté dary a drahokamy, jež přátelstvím jsou, neseš na stříbrném podnosu, která je tvou důvěrou.

On zpočátku si jich váží a potom změna přijde. Z tvých darů je střep, jenž zabodává tě u srdce a přítel ti ho tam vráží. Ty i tak jeho zrady slepě opomíjíš a dál jdeš a pořád věříš, že jej změníš.
Zprvu se ti omlouvá, ačkoli omluva to je úskočná.

Chce ti vrazit větší dýky do zad než prvně, bohužel hlupákem zaslepeným jsi a do jeho léček spadneš s tím, že věříš, že se teď bude chovat správně. Teatr hraje na tebe, jak dobrým a nejlepším přítelem ti není, nýbrž opak je pravdou. Ty jak v blouznění jsi, užíváš si přízně jeho, on leč za zády, nože brousí a představami tě rdousí.

Oči jeho kalí se krví, tvou smrt by chtěl: "Nač tebe strpět musím, když lehké ho řešení jest, že dám ruce v pěst a zabíjí tě a tluču".
Reakce jeho je zjevná, že nervy mu ty drásáš, tak mlčky jdeš a nemluvíš.Tím volnosti mu dáváš.

Oddych má a vztek ho přejde, sic jen okamžik, přesto plány kuje. Jak tvé osoby se zbavuje. Neustal sis autority, to chyba tvá a taky je osudná. Zrádce již je připraven, jenom teď trpělivost a bude šťasten. Bestie v něm sídlí bez okolků a zásad, ale tys nikoliv nepřestal doufat.

Přenášíš milodar. Onen však smete jej z tácu tvé důvěry a kamenem do hlavy tě udeří. Ty nevěřícně hledíš naň, co to páchá a přitom na studené zemi ležíš. Ten, kterého si měl za přítele, zradil.
Na svou hloupost si doplatil. Ted na zemi studené vzpomínáš, cos prožil věcí s ním, a jak si bránil jej, když ho každičký pomlouvačně hanil. Pral ses za něj, čelils pěstem a urážkám na jeho účet, vydobyls jeho úcty, aby si ho každý vážil a on na oplátku tě na kolena srazil.

Sám není i kumpány si na tebe vzal, tož ten, co za kamaráda se vydával. Poslední minuty jsou jak věčností. Spatřuješ vše, cos zažil i to co jsi neprožil. Jsem zmaten z činu, co proved mi a rozumu mně schází, do pochopení. Hlava klesá a spánek věčnosti se blíží.
Očí se mi klíží.

Víčka těžknou a starosti zmiznou.
Dočkal jsem se zrady, kterou mysl nepřipouští i v poslední chvíli života. Vzduchem letí poslední rána k doražení, já smířil se s tím, on přítelem mím nebyl nikoliv. Na oko hrál, že je tomu tak, aby si prosadil přízně a autority na úkor mne. Pocítil jsem rány poslední a Duše má se z toho neviní. Zhynul jsem důstojně a jdu na věčnost poklidně.