Hodiny večerní

Až jednou, na sklonku stmívání, ztratím se v polích kdesi v dál,
budeš vědět, že už nemám nikomu /ani sobě/ co dát.
Posadím se na paloučku a mezi kapkami budu tancovat,
červené otevřu, budu pít a budu naposledy užívat. /ano, je to tak/
Budu zpívat, veselit se a psát pár slov „přátelům“.
Budu se loučit a budu se při tom od srdce smát!

Tuto noc naposled, budu se tulit k černočerné tmě,
k mé tiché společnici, k mé jediné záchraně!
Budu větrem, co kdysi čechral Vám vlásky,
budu stromem, u kterého jste sedávali!
Budu ničím a budu vším, v hodinách večerních,
o nichž sním, a v srdci budu mít /po čase/ zase mír.

Budou to chvíle, kdy mi bude patřit celý svět,
kdy budu moci uskutečnit ty přání, co v hlouby duše mám,
kdy budu moci tančit piruety a stát hodiny na rukou.
Rozřežu ta pevná pouta, která mi svazují ruce
a zahladím ty staré jizvy, co zničily mi srdce.
A nakonec .. budu svá.

A pak, až už nebude z čeho se radovat,
ustoupí tma /má milá/ a bude čas.
Bude čas, říci konečně sbohem - ladně zamávat,
a v prvním paprsku světla shořet na popel!
Zmizet z tiché krajiny, jak mávnutím kouzelného proutku.
Zbude jen prázdná flaška a hromádka dopisů.

A já jednou, až to přijde, odejdu do polí, s flaškou červeného.. a řeknu tu mojí větu a vykřičím do větru svoji duši .. A budu mizet s úsměvem, že se mi konečně něco povedlo, budu se radovat, že to končí.

Řeknu jen..
„Ano, už je čas jít.. Svítá.“