Tak trochu naruby

Ze suchého hadru,
moře jsem ždímala.
V slepotě očí,
na Tebe dívala.

A šila cihlou,
ostrostí kruhu.
S úsměvem v leknutí,
šedivou duhu.

Na špičkách palců,
držela se v leže.
Sametem jištěná,
co dlaně s cihlou řeže.

Ve výšce tisíců,
ohla se pro nítě.
S pohledem na slona,
spřádajíc své sítě.

A tma mi svítila,
na stehy z nicoty.
To slunce věčnosti,
bylo tý dobroty.

Když v horku mrazivém,
zaštěkal skřivan.
Že léto se blíží,
tak radši jinam ..

Šít a štěkat by se mělo ..